Moravská princezna

Náš národ by měl více vážit svých předků a zvláště těch, kteří jsou vzorem ušlechtilosti, ctnosti a víry. Český mnich Jan z Litomyšle pátral v Aragonsku v r. 1492 po moravské vznešené princezně, která žila před dávnými časy, věděl o ní z Čech. A jak se celý příběh odehrál?

Princezna Orosie (česky Dobroslava) žila před dávnými časy. Dle legendy pocházela z Velké Moravy a byla schovankou Bořivoje a Ludmily. Otec Dobroslavy byl Mojslav, kníže bílých Chorvatů, kteří tehdy sídlili v severovýchodních Čechách a na severní Moravě. 

Když při jedné krvavé potyčce s Franky roku 872 zahynul její otec, Orosia ve svých osmi letech osiřela. Sirotka se ujal český kníže Bořivoj a jeho mladá žena, později svatá Ludmila. Tak se stala Orosie členkou českého vládnoucího rodu a díky pokrevní příbuznosti Bořivoje (a snad i svou) s moravským králem Rostislavem, ale i Svatoplukem i příslušnicí moravského královského dvora.

Bořivoj a Ludmila si už k roku 875 zřídili svůj dvůr ve známém hradě Levý Hradec (nyní Roztoky u Prahy). S nimi sem přišla žít jako schovanka Dobroslava, která v té době měla 11 roků. Ludmila ji měla velmi ráda. "Byla jí velkou přítelkyní" říká historická zpráva, a "předstihovala ji jen v málo letech". Ludmila se provdala velmi mladá, věkový rozdíl mezi Ludmilou a Dobroslavou nebyl větší než šest roků. Tak věkově blízké a spojené láskou, trávily šťastné dny v tomto sídle. Byly to roky míru.

V Legendě Aznáreze Lópeze jsou zaznamenány další události. Král Aragónu a Navary (Španělsko), požádal prostřednictvím vyslanců Svatého otce, aby jeho synovi vybral manželku, aby lid měl vůdce proti nájezdům Maurů. Papež o to požádal Metoděje během jeho třetí návštěvy v Římě. A protože Svatopluk neměl dceru, Metoděj doporučil Orosii. Bořivoj a Ludmila dali svůj souhlas.

Poselstva obou rodů se potkala v Římě, kde odevzdala dopisy svých panovníků, a pak všichni společně odešli znovu na Velkou Moravu. Nesli dopisy papeže a krále aragónského spolu s dary pro vznešenou princovu nevěstu. Ta z vyprávění poslů věděla, že je její nastávající čestný a udatný, že je následníkem královského trůnu v dalekém Španělsku a má-li se stát jeho manželkou, musí za ním podniknout dalekou a nebezpečnou cestu. Sňatek se konal v zastoupení na Velké Moravě. 

Byl už měsíc srpen a Aragónci spěchali, aby mohli v pořádku přejít Pyreneje. Na podzim roku 880 očekával španělský princ Fortunio Garc svoji nevěstu/ manželku. Do města Yebra byl ke králi napřed poslán don Domingo s oznámením, že už přijela. Jenže byl byl zajat maurskou bandou a zabit. Tlupě velel Aben Lupo, který se z dokumentů dona Dominga  dověděl o příjezdu princezny. Orosiin královský průvod čekal na návrat dona Dominga. Hostinský, který už zažil drancování Maurů v blízkosti toho místa, poradil Orosii, aby i se svojí družinou, čítající asi 300 jezdců, utekla do jeskyní v hoře. Mladičká princezna ve spěchu opustila dům v údolí a utíkala směrem k hoře.

Tehdy se bandita přiblížil k výpravě a sliby se snažil získat přízeň Orosiinu. Chtěl, aby se zřekla víry a aby se stala jeho ženou. Když viděl, že jeho sliby nic nezmůžou, vydal příkaz k útoku. Jako první byli zabiti obránci výpravy. Orosia a několik jejích nejbližších měli ještě čas utéci a vystoupit na vysoko položené planiny hory. Na místě, kam se při útěku dostali, byl palouk. Všichni měli velkou žízeň, Orosia prosila Boha o vodu a ihned se tam objevil pramen čisté vody. Tady se pak měl konat poslední zápas. Aben Lupo osobně napadl obránce a vůdce Orosiina doprovodu Cornela. Ale princezna vztáhla ruku, aby ho ochránila. Rána, která měla zabít Cornela, jí usekla ruku v zápěstí. Pak rozzuřený vůdce banditů usmrtil Cornela i princeznu. Tak v 16 letech Orosie místo lásky našla v cizí zemi mučednickou smrt i s ostatními z jejího doprovodu. V tom okamžiku prý začalo hrozné krupobití, velké hromy a vichřice. Maurové prchli v děsu.

Mezi těmi, kteří doprovázeli Orosii v jejích posledních chvílích byl i biskup Acisclo, zřejmě Cornelův bratr. "Někdo z města Yebra upozornil následníka trůnu Fortunia, že se může přihodit Orosii v horách něco zlého. Vydal se tedy na pomoc své manželce, ale přijel už pozdě. V těch nebezpečných chvílích nebyl čas na uspořádání čestného pohřbu pro Orosii a její doprovod. Don Fortunio nemyslel na nic jiného, než jak pronásledovat a dohonit vrahy. Proto pohřbil pouze ostatky své královské nevěsty, a to na místě jejího umučení. Bez umdlení pronásledoval Maury a vrahy své milované."

Fortún přes tragickou ztrátu Orosie pokračoval ve vládnutí dalších 20 roků. Podle záznamů se už nikdy znovu neoženil, žil svobodný z úcty k ženě, která měla být jeho manželkou a královnou, která se stala proslulou patronkou těchto hor. Nešťastný král pomstil smrt své nevěsty dokonale, osvobodil od Maurů celé Španělsko a ochránil před muslimy západní Evropu. Obyvatelé přisuzovali vítězství nad Maury a Saracény pomoci umučené Orosie, kterou navíc provázely zvěsti o tom, že ovládá deště, blesky a krupobití. 

"Od tragédie uběhly skoro dva roky. Pastýř Guillén pásl v těch místech svoje stádo. O Orosii znal jedno vyprávění: že přišla se Sluncem přes Pyreneje, a že ze skály, někde blízko Yebry, nechala vytrysknout pramen čisté vody, Orosií posvěcené."

Jednoho dne se Guillén napil z pramene a uslyšel krásný a okouzlující zpěv ptáčka. Ten náhle zmizel a pastýř uviděl bílé světlo, které vyzařoval keř, a slyšel andělský hlas: "Guilléne, už je to dlouho, co sem nikdo nepřišel. Aragóňané zapomněli na Orosii, na tu, kterou Bůh chce oslavit. Vyzvedni její tělo, je pohřbeno pod touto trávou, a odnes je do údolí! Zanech hlavu v Yebře, ale její tělo vezmi do Jacy." Guillén zabalil tělo do svého oděvu a odešel s ním do Yebry. Říká se, že zvony na věžích začaly bít samy od sebe, že na loukách, po kterých prošel, vypučely květy rozmanitých rostlin, že vyschlé studánky se naplnily vodou, že Guillén léčil nemocné vůní vycházející z ostatků světice. V Jace pastýř položil tělo na oltář a vyprávěl obyvatelům své příhody. Dal se na studium, a když byl vysvěcen na kněze, sepsal první historii sv. Orosie."

Ostatky Moravanky princezny Orosie spočívají v gotické katedrále ve městě Jaca a a ve městě Yebra. Paradoxně je tak místo jejího posledního odpočinku jediným doloženým hrobem některého z příslušníků vládnoucí velkomoravské dynastie Mojmírovců. Tato historie je zachycena ve středověkých breviářích v Jace, Huesce a Tarragoně. Princezna byla prohlášena za svatou, stala se patronkou vinařů a ochránkyní před nepřízní počasí. Jako první žena a Slovanka z Moravy byla kanonizována sv. Orosia, je patronkou Jacy, jednoho ze starobylých španělských měst na úpatí Pyrenejí.

Texty ve středověkých modlitbách ukazují, že se při svatořečení Orosie brala v úvahu historie jejího života, její prokazatelně pradávný slovanský původ, její vznešenost, svatební cesta do Aragónu a okolnosti její smrti. Svátek sv. Orosie připadá na 25. červen. V Čechách upadlo její jméno téměř v zapomenutí, ale Španělé, Francouzi, Italové i jiné národy světa ji znají a každého 25. června ji uctívají ve svátek nazvaný "Fiesta Santa Orosia". 

My si můžeme svatou Orosii představit jako půvabnou, vzdělanou a zbožnou dívku. Pokorně se skloňme před památkou moravské princezny a aragonské královny. 

Zdroj: JUDr. Zdeněk Opatřil